Letošní dovolená, byla jako první společná dovolená u moře, zatím jsme u moře byli každý zvlášť (tedy až na Vojtu) a letos poprvé dohromady.

Dovolenou jsem objednal přes internet, ale všechno klaplo pěkně, naštěstí…
Na dovolenou jsme se vypravili v patek v osm hodin, po mohutných několik dnů trvajících přípravách, kdy jsem byl rád že máme kombíka a že nemáme piáno, jsme v klidu vyrazili. Počasí bylo na cestu jak stvořené, celou dobu pršelo, takže jsem byl nucený jet přes Německo pomalu a nešlo žádný čas nahnat. Ale jinak cesta probíhala celkem v pohodě, sice pomalu, ale v klidu. Dokonce jsem i zvládl koupit na hranicich s Rakouskem dálniční známku
V Rakousku jsme jeli za stáleho mrholení a proklínal jsem, ze platím dálniční známku za dálnici, po které se dá jet jenom 110km/h.
Po zastávce u benzínky na doplnění nádrže, jsem se rozhodl že si zdřímnu. Optimisticky jsem si nařídil mobil na hodinu spánku, během té doby mě Vojta v pravidelných intervalech budil otázkou: „Kdy už pojedeme?“, popřípadě, „Kdy už budeme u moře?“. Tak nakonec sme se přeskládali a rozhodli se přenocovat až do rána

Moje ranní probuzení obstaral pro změnu Marek, probudil mě tím, že po mě pořád lezl a u toho si povídal: “ To jsou hory! To jsou ale kopce!“, pomyslel jsem si co blbne, že si hraje na mojí zkroucené postavě na horolezce, ale když jsem konečně otevřel oči, pochopil jsem, že obdivoval to skvělé panorama Alpských vrcholů kolem parkoviště Na fotkách to sice tak nevynikne, ale bylo to fantastické probuzení!

Jako pracovník v oboru, jsem musel navíc ocenit způsob provedení linky VN ve stráních těch hor
Další cesta již probíhala v klidu a tím, že jsme vyrazili poměrně brzo zase na cestu, tak jsme minuli většinu kolon. Po průjezdu tunelem St. Michel, nás v Itálii ještě překvapila řeka Tagliamento, která byla až kýčovitě modrá, kdybych to viděl na obrázcích, řekl bych, že je to doupravované Stejně tak, mi přišly neuvěřitelně umělé okolní vesničky, skoro jsem čekal, kde na mě vykouknou doktor z hor

Další cesta až na konec italské dálnice, kde se stálo v koloně proběhla v pohodě, než od nás vybrali mýtné tak jsme stáli v koloně skoro hodinu a zbytek cesty přes Slovinsko až do Kanegry proběhnul rychlostí cca 10km/h
Po ubytování v bungalovu nás dohnal déšť a tak jsme první den šli na večeři s deštníkem a kluci v pláštěnkách

Naštěstí po zbytek dní již bylo krásně hezky a teplo. Ještě ten den jsem, zatímco Lenka vybalovala, vyrazil s klulkama porozhlédnout se po areálu a museli jsme ochutnat, zda je moře dostatečně slané, bylo prý až moc

Následující dny tedy byly zaměřeny na odpočinek u moře, po prvních nesmělých krůčkách do moře, začali kluci plavání milovat a skoro je nešlo dostat z vody, došlo to tak daleko, že když jsme nebyli odpoledne u moře, museli se kluci alespoň před večeří nebo po večeři nachvilku v moři vyblbnout

Samozřejmně jsme nestrávili celou dovolenou na pláži, to bych se asi ukousal nudou, i když jsme tedy s klukama ve vodě dost řádili naší první zastávkou byl Umag. Malé přímořské městečko, ale pěkné. Hlavně původní středověká část, kterou jsme si prošli, prý je Umag proslavený množstvím tenisových kurtů, ale to nedokážu ocenit.

Umag – krátké video

V Umagu (ale i ostatních místech), se kluci vyblbli na spoustě různých prolézaček a houpaček. nejvíce originální mi přišla hromadná, rodinná, houpačka ryba, která byla v Umagu u parkoviště.

Další z navštívených měst byla Poreč. mě osobně se velmi líbila, ale kluky chození v pěkných středověkých uličkách, mezi krásnými starobylými domy moc nenadchlo. Ale opět je zaujali prolézačky. V Poreči jsme i poobědvali. Mareček si společně se mnou dal chobotničky a kupodivu se do nich pustil s vervou a jeste si delal srandu, jak ho ty chapadelka lechtají
Po celodenním chození po Poreči, jsme se šli osvěžit na místní pláž. Pláž je to hezká, stromy sahají skoro až k moři a pohled na město, které se rozkládá na druhé straně zátoky je pěkný. Koupání ve vodě celkem zklamalo, voda byla plná chaluh a nejspíš kvůli velkému množství lidí dost špinavá. Po utření do čisté bílé osušky, by se skoro nedalo tomu hnědému hadru říkat osuška. O to více jsme potom ocenily čistotu a kvalitu pláží v Kanegře. Krátké video z Poreče, kde zahlédnete Lenku, a pár záběrů z města

Poreč – pár záběrů, hlavně na lodě

Poslední výlet byl do jeskyně nebo spíš propasti – Jama Baredine. Jeskyně se nachází severovýchodně od Poreče a je celkem hluboká cca 130m, prohlídková trasa vede do hloubky asi 60m, ale i to je dost. Cesta do hlubin jeskyně je pro malé děti celkem nebezpečná. Speciálně v případě, když nezodpovědný rodič zapomene svým synům sundat sluneční brejličky :-D.
Krápníková výzdoba je zajímavá, je totiž barvená dočervena přítomnými oxidy železa a při prosvícení baterkou krápníky vytváří zajímavé efekty. Na dně jeskyně se nachází krápník v podobě postavy, místní jí říkají sněhulák. Dále se zde v jezírku nachází místní kuriozita – Macarát Jeskynní. Žije v úplné tmě ve zdejším jezírku (a nejen tam), prý dorůstá délky až 35 cm. Mě osobně přišel ten tvor v jezírku skoro jako umělý V jeskyni bylo zakázáno fotit s bleskem, takže fotky se opravdu nepovedly. A záběry z videokamery taky nejsou moc kvalitní, ostření moc dobře nefungovalo. Pár rad pro prohlídku jeskyně – pro malé děti ta prohlídka moc vhodná není, sestup po kluzkých a úzkých schodech je opravdu nebezpečný. A také se teple obléknětě, v jeskyni je celoročně okolo 14 stupňů. Pokud se však v prohlídce odhodláte, odměnou Vám bude krásná krápníková výzdoba a také jedinečný pocit, když budete na úzké lávce stát nad cca 40 metrovou propastí.

Jama Baredine – krápníková výzdoba

Cesta zpět, která se odehrávala v sobotu od desíti hodin ráno, byla v první části klidná a já si říkal, že když to takhle půjde dál, jsme kolem 5té hodiny odpoledne doma. Po přejezdu italsko-rakouské hranice, se cesta změnila v popojíždění v koloně. Skoro bych mohl napsat publikaci „Po rakouské dálnici – krok za krokem“ :-), v jedné chvíli, kdy celá kolona stála, dokonce pár Holanďanů vytáhlo míč s chtěli si zahrát fotbal V koloně jsme strávili asi 4,5 hodiny, po průjezdu tunelem St. Michel, kolona najednou zmizela a další cesta byla po volné dálnici. Poté jsem jenom zabloudil v Mnichově, protože jsem sjel z dálničního obchvatu. Před Regensburgem byla uzavřená dálnice, bez vyznačené objízdné trasy. Tak jsem po cca 20 km hledání trasy přijel do stejného místa, kde jsem dálnici opustil :-).

Fotky z dovolené naleznete v galerii Chorvatsko – dovolená